Zpěvačka Markéta Konvičková v těžkých chvílích čerpá sílu sama ze sebe. Předtím jí lidé nadávali do „oteklých rajčat“, teď už ví, jak na ně reagovat. Nejvděčnější ale je, že jí léčba umožňuje žít normální život s rodinou.
Markéta Konvičková
česká zpěvačka
Jaký je váš zdroj síly a inspirace v těžkých časech, ať už v osobním, nebo profesním životě?
Přiznám se, že jsem se naučila oblbnout svou hlavu a těžké časy ani chvíle nemívám. Když mi oznámili diagnózu vzácného nádoru, který mi bez léčby ovlivňoval všechny fyzické funkce v těle i psychiku, tak jsem teď moc šťastná a vděčná, že už našli léčbu, díky které se cítím skvěle, vypadám jako já a můžu fungovat úplně normálně. Takže kromě rodiny, úžasné dcery a přátel si troufám říct, že inspiraci a sílu jsem vždy našla nakonec sama v sobě.
Jak náročné pro vás bylo veřejně sdílet informace o vaší nemoci a léčbě vzácného nádoru?
Ulevilo se mi, že jsem konečně věděla, jak můžu vůči lidem reagovat, když mi nadávali, že jsem „jak oteklé rajče“, „mám moc botoxu“ nebo že vypadám jako alkoholik. Tehdy jsem nechápala, proč tak vypadám. Nebylo mi dobře, ale normálně jsem vystupovala a k tomu absolvovala vysokou školu. Zareagovala jsem proto na jeden ošklivý komentář tím, že za můj vizuál nemůže alkohol ani botox, ale vzácná nemoc. Teď mě jen zpětně trošku mrzí , že když se řekne nádor, lidem se hned vybaví rakovina, což o mě psala i média, ale rakovinu naštěstí nemám. Je to vzácný nádor.
Jak se změnily vaše životní priority a kariéra zpěvačky po zjištění nemoci?
To je právě to. Mně se ty priority změnily před tím. Rozhodla jsem se zpomalit, odešla jsem po 10 letech od managementu, už jsem nezvládala osm zkoušek na státní vysoké škole a 20 koncertů za měsíc. Ulevilo se mi a tělo na to reagovalo. Zpětně jsem vděčná za všechno, co mě v životě potkalo. Možná nejsem zdravá, ale mám skvělou rodinu, zázemí, dům, práci snů, navíc se cítím dobře, můžeme cestovat a prostě žít. Kariéru neřeším, pro mě byla vždy na prvním místě rodina. To je i důvod, proč jsem se nepřestěhovala do Prahy.
Co byste poradila ženám, které zasáhlo podobné zjištění o nemoci a snaží se najít cestu zpět ke klidu a naději?
Bohužel žádnou globální radu pro všechny nemám. Myslím si, že je to individuální, já si byla v těžkých chvílích sama sobě učitelem. Poznávala jsem sebe i své tělo a naučila se s tím pracovat. Zjišťovala jsem, kdo a co mi dělá dobře a naopak. V těch nejhorších dnech, kdy jsem si sáhla na dno, jsem se z něho stejně musela zvednout a přesvědčit hlavu, že prostě bude lépe. Je náročné, když tělu není dobře, ovlivňuje to psychiku a je to boj na dlouhou trať. Takže jsem vděčná za každý den, kdy se probudím vedle své usměvavé dcery a partnera, nic mě nebolí, můžu dělat, co chci, a užívat si život plnými doušky.
