O SMRTI A UMÍRÁNÍ JE NUTNÉ MLUVIT

Většina lidí dnes umírá na chronická onemocnění, jako jsou srdeční selhání, rakovina nebo demence. Navzdory své nesmírné závažnosti mají tyto nemoci jednu společnou výhodu – víme, že od určité chvíle je nebudeme umět vyléčit a měli bychom mít dost prostoru připravit se na závěr života tak, aby byl náš zbývající čas co nejlepší. 

PhDr. MARTIN LOUČKA, PhD.

Ředitel Centra paliativní péče, psycholog, odborný asistent na oddělení lékařské psychologie 3. LF UK

Nikdy nezapomenu slova jednoho pána, který po dlouhém a úspěšném životě umíral doma v péči domácího hospice. Měl u sebe svou rodinu, a i když už mohl jen ležet v posteli a byl odkázaný na pomoc druhých, pár dní před smrtí řekl, že prožívá nejlepší týdny svého života.

Až nebude mít další léčba smysl, dejte mi prosím vědět.

V těch posledních dnech měl možnost se nad celým svým životem znovu v klidu zamyslet, vzpomenout si na krásné i těžké chvíle, kterými prošel, vnímat svůj odkaz zanechaný v práci, v dětech i vztahu s manželkou. Klíčové pro něj ale bylo to, že svému lékaři dokázal zavčas říct, „až nebude mít další léčba smysl, dejte mi prosím vědět“. 

Jakým způsobem mluvit o smrti

Na takový rozhovor je samozřejmě třeba určitá dávka odvahy. Ze studií víme, že většina lidí o konci života přemýšlí, jen málokdo se ale někomu se svými přáními a obavami svěří. Někdy se bojíme, že o tom blízcí nebudou chtít mluvit, jindy si říkáme, že ještě není ta správná chvíle.

Když jdeme navštívit nemocného člověka, přirozeně máme tendenci k utěšování a pozitivnímu přístupu. Větami jako „to bude dobrý, to zvládneš, uvidíš“ ale druhému ještě více komplikujeme možnost, aby nám, a do určité míry i sám sobě, mohl povědět, z čeho má obavy a co by si v závěru života přál.

Důstojné umírání

Z průzkumů také vyplývá, že většina lidí by si přála umírat doma, ve společnosti těch, které mají rádi, bez bolesti a důstojně. Přesto umírají v nemocnicích, v péči intenzivní medicíny, přístrojů a intervencí, které se je snaží udržet naživu co nejdéle. 

Samozřejmě jsou situace, kdy je život narušen nečekaně a mohli bychom říci i nespravedlivě. Například umírání dítěte jde proti přirozené logice koloběhu života. V takových chvílích je o to těžší najít sílu mluvit o závažnosti situace, o bolesti, kterou to s sebou nese, a o tom, jak vlastně dobře prožít čas, který nám zbývá.

Samozřejmě jsou situace, kdy je život narušen nečekaně a mohli bychom říci i nespravedlivě.

Přijímání smrti

I děti jsou ale překvapivě schopné v mnoha případech o své situaci přemýšlet a mluvit. Někdy mají trochu jiné obavy a otázky než dospělí, měli bychom jim ale naslouchat se stejnou vážností a respektem. Mluvit o smrti není nikdy jednoduché, ale pokud překonáme určitý pocit nepatřičnosti, může nám to nakonec pomoci k lepšímu životu.